LIDÉPŘÍBĚHY

Nikaragujský znakový jazyk je jedním z nejmladších jazyků na světě

Na světě je v současné době 206 zemí, existuje však bezmála na 7 tisícovek různých jazyků. A to přitom ještě některé části světa, například horská Nová Guinea nebo lesy Amazonie, nebyly dostatečně prozkoumány, takže jazyků může být ještě více. Během 20 let se ze světa vytratí zhruba na 500 jazyků. Dnes si povíme o znakovém jazyce, který patří mezi nejmladší jazyky na světě. Odkud pochází ten nejmladší znakový jazyk? Jak vznikal?

Neslyšící škola 

Mezi nejmladší jazyky na světě patří znakový jazyk Nikaraguy (Střední Amerika). První neslyšící škola tu vznikla až v roce 1977. Do té doby nikaragujská neslyšící komunita byla izolována a neměla svůj jazyk. Nikaragua se potýkala s problémy, jako jsou diktatura, svržení politiků apod. Po jedné revoluci v roce 1979 byl nikaragujský znakový jazyk (NS) spontánně vytvořen neslyšícími dětmi, které se shromáždily ve školách, které vedli východoněmečtí učitelé orální metodou. Kdo měl velký vliv na vznik nikaragujského znakového jazyka? A jaký byl průběh?

Nikaragua

Manželé 

Přes počáteční snahy učitelé selhali ve snahách, aby děti mluvily a odezíraly. A tak vyzvali profesorku lingvistiky Judy Shepard-Kegl, která má doktorský titul a pracuje na University of Southern Maine, aby zanalyzovala problém a šířila NS po celé zemi. Doprovázel ji a pomáhal jí její manžel James.

Vlevo Judy Shepard-Kegl
Vlevo Judyin manžel James Kegl se svým žákem

Jak se k té misi dostali manželé? 

Judy vypráví, že v 80. letech měla v plánu letět do Nikaraguy hned jak skončí revoluce. A v té době je oslovilo ministerstvo školství, zda by se mohli ujmout neslyšících lidí v zemi. Judy s manželem šli do toho. 

Revoluce v Nikaragui 

Život neslyšících dětí 

Judy popsala, jaký byl život neslyšících. Vyprávěla, že před 80. lety neslyšící lidé byli zcela izolováni v domácnostech. Neslyšící byli sice veřejností přijímáni, ale nebyli považováni za rovnocenné. Neslyšící neměli přístup k vzdělání, nebyli zapojeni do církve či jiných společenských aktivit. Znakování nebylo zakázáno, ale s neslyšícími se zacházelo jako s dětmi. Valná část lidí v zemi je chudá a nemá přístup ke vzdělání. Ve školách se praktikovala orální metoda.

Orální metoda

Východní Němci

Již výše zmíněnou revoluci podporovali Východní Němci. A právě jejich východoněmecké školy byly velmi silně orálně založené. A tak neslyšící v Nikaragui neměli na výběr, který systém použít.

Vpravo Východní Německo

Výhoda neslyšících dětí neslyšících rodičů?

Také by se mohlo zdát, že neslyšící děti neslyšících rodičů mají velkou výhodu. Jenže Judy toto tvrzení vyvrací a říká, že mnoho lidí si myslí, že neslyšící děti, kteří se narodily neslyšícím rodičům, mají jakýsi “univerzální pas” do společnosti neslyšících. Ale to právě není pravda. Judy říká, že nikaragujské děti byly odtržené od neslyšících rodičů a byly vychovávany někým jiným. 

Stigmatizace

Judy říká, že si všimla, že v jedné rodině bylo i několik neslyšících sourozenců, takže určitě na tom má hlavní podíl genetika.  Také si všimla toho, že většina neslyšících Nikaragujců kvůli stigmatizaci (odlišnost od společnosti) ani nepomyslela na to, že by se kontaktovali, a že by si třeba vzali neslyšícího partnera a s ním vychovávali děti. Judy začala nabízet 50 dolarů tomu, kdo jí přivede neslyšící rodinu s neslyšícím dítětem, ale nikdo se nenašel. Judy také poukázala na to, že nikaragujští neslyšící vnímají jinak neslyšícího z neslyšící rodiny. 

Kulturní střet

Judy vypráví příběh, který ji přivedl do Nikaraguy. Švédská asociace neslyšících poslala svého prezidenta, který je sám neslyšící, má neslyšící rodiče a šest neslyšících sourozenců. Ten muž pochází z Argentiny, plynule mluvil argentinským ZJ  a pracoval na univerzitě v Córdobě. Přišel jako poradce a měl za úkol vytvořit nikaragujský slovník znaků. Dostal kancelář v asociaci a od prvního dne byly problémy.

Slovník znaků 

Čtyři lidé, kteří měli na starosti neslyšící asociaci (DA) a slovník, měli s ním na vývoji spolupracovat. Jeho úkolem bylo pomáhat jim uspořádat znaky. Místo vřelého uvítání ho přijali chladně. Měl práci dokončit za šest měsíců, ale po šesti měsících napsal fax Švédské asociaci neslyšících s tím, že měl potíže s budováním vztahů s těmito lidmi, věci se dějí velmi pomalu a potřebuje prodloužení. Ale tlumočnice DA napsaly Švédské asociaci neslyšících: „Ne, my ho tady nechceme, nepožádali jsme o něj tady, chceme si to dělat sami, chceme se ho zbavit. “

Švédská asociace neslyšících 

Švédská asociace neslyšících byla velmi znepokojena, protože pokud se zbaví svého poradce, peníze jsou vázány na jeho osobu. Proto se obrátila na Judy, zda by mohla být jakýmsi ombudsmanem. Judy to přijala a sjednala schůzku. Na schůzce Judy zjistila, že problém nebyl v psaní slovníku. Ale  kamenem úrazu pro DA byl ten prezident, který si podle nich myslí, že v DA jsou hloupí a navíc on není neslyšící a umí mluvit. Judy se zeptala během schůzky, proč nevěří tomu Argentinci. Lidé z DA odpověděli, že není neslyšící a nerozumí jim. To už Argentinec vybuchl a řekl, že to nechápe. Přece pochází z neslyšící rodiny, chodil do neslyšící školy a je prezidentem neslyšícího sdružení. Pracuje přece na jejich slovníku, tak proč ho nepřijímají? Viceprezident DA řekl: „Přesně, nejste neslyšící! Vyrostl jste se stejným jazykem jako vaši rodiče, vaši rodiče vás přijímali, byl jste ve své rodině, nikdy jste necítil žádné odcizení, měl jste svůj jazyk od prvního dne – nejste neslyšící. 

Projekt

Judy a James zahájili svůj projekt v hlavním městě Managua, které mělo 400 neslyšících dětí. León, druhé největší město, mělo 120. O deset let později přestěhovali svůj projekt do provincií. James poprvé vyjel do terénu v roce 1990, pak v roce 1994, tentokrát s neslyšícím mužem jménem Gene Myrus z Gallaudetu. Oba postupovali systematicky po malých městečkách a hledali, kdo je neslyšící a co se tam děje. Cestování už bylo snažší, neboť nikaragujská válka skončila. V roce 1990 James našel jednu neslyšící ženu. Poté objevili kolem 17 rodin v okolí Bluefields a viděli jejich děti, které byly izolované. Některé prošly školou tak, že opisovaly z tabule, ale neznakovaly. Tak muži skončili průzkum a vrátili se se zprávou do Managuy. Komunita neslyšících v Manague shromáždila finanční prostředky a dary a odletěla do Bluefields. Dali jim dva tlumočníky, provedli jazykový zásah a založili školu v Bluefields.

Bluefields

Ostrov Corn

Manželé pak rozšířili projekt i na ostrov Corn, kde bylo 10 neslyšících dětí, několik z nich přišlo do Bluefields. A tak manželé a někteří vědci se vydali na ostrov Corn, aby prozkoumali tamní děti a jejich rodiny. Zjistili, že na ostrově žijí neslyšící, kteří pochází už z deváté generace neslyšících, takže některé rodiny se rozšířily až z Kajmanských ostrovů. 

Ostrov Corn

Nejen znakování

Mohlo by se zdát, že cílem manželů bylo jen šířit znakový jazyk. Ne, jejich cílem bylo taky vyškolit neslyšící učitele. Tak vybírali neslyšící studenty, kteří by se mohli stát učiteli další generace. A vybrali si právě Yuri. Yuri byl jedním ze studentů Bluefields. Manželé tak ho a další šikovné neslyšící studenty mohli použít jako vzory, jakou roli hraje znakový jazyk. Založili jakousi Kliniku znakového jazyka, která se posléze rozvinula do denních škol. Někteří ze studentů byli schopni získat osvědčení o výuce, tzn. certifikát, že mohou vyučovat. Osvědčení byl v podstatě kus papíru, který říkal, že dokážou dělat to, co dělali po celou dobu. Ale jakmile měli ten papír, nikaragujské ministerstvo školství je rádo zaměstnalo. Tak po celé zemi jsou neslyšící učitelé, sice jich není  moc, ale znamenalo to velký rozdíl. 

Vývoj školy

Koncept Kliniky znakového jazyka byl založen v roce 1995. A velmi jednoduše to byla místnost, kterou manželům dala vládní agentura a oni tam byli s řadou dalších lingvistů z nikaragujského projektu znakového jazyka. Založili Nikaragujské sdružení neslyšících se sídlem v Manague. Identifikovali okolo 45 neslyšících lidí žijících v Bluefields a na ostrově Corn a všichni se sešli v této místnosti, ve věku od 4 do 38 let. Všichni měli společné to, že neměli jazykové zázemí. Dva mladí lidé, kteří představovali vzory pro roli znakového jazyka, pocházeli ze školy v Manague. Všichni byli v té místnosti společně, James byl v podstatě administrátor. Strávili tam osm týdnů a na konec vytvořili program znakového jazyka a komunity znakového jazyka v Bluefields. Jejich filozofií bylo, že ve třídě by měl být neslyšící učitel nebo neslyšící osoba vedle slyšícího učitele, takže slyšící učitel by měl na starost téma výuky a neslyšící osoba by měla na starost jazyk. Z pohledu dítěte je autoritou Neslyšící. 

Šíření NS

James popisoval, jak šířili NS do nejvíce izolovaných oblastí. V roce 2009 na ostrově Ometepe, který se nachází asi tři hodiny od Managuy, neměli žádný znakový jazyk. Neslyšící byli rozptýlení po celém ostrově. Manželé měli za cíl je shromáždit, tak si na to vzali lidi z Bluefields, včetně Daphne, Claudie a Yuri. Začali s okružní školou. V Ometepe identifikovali sedm komunit, která každá měla několik neslyšících lidí. V každé komunitě měli hostitelskou rodinu. Udělali týdenní výuku pro neslyšící, takovou malou kliniku znakového jazyka u nich na trávníku, kde vyučovali všichni se zkušenostmi s učením z Bluefields nebo Condegy. Každý týden se přestěhovali do jiné komunity a udělali ten okruh dvakrát. Potom se tam o rok později vrátili, aby to zase zopakovali. A dělali to tak tři roky. Vedou si opravdu dobře. Děti, které potkali před 12 lety, jsou nyní dospělí a plynule znakují. 

Claudia

James je hrdý na Claudii a Yuri, neboť toho zvládli hodně. Oba studenti se stali učiteli. 

Claudia ukazuje neslyšící širší společnosti. Claudia je dodnes ve městě Condega hlavním vzorem role znakového jazyka. Vzala všechny neslyšící děti a pochodovaly napříč prostorem na veřejnosti. Důvodem, proč to udělala, je, že podle jejího názoru jejím postižením nebyla hluchota, ale byla to neviditelnost – širší společnost nevěděla, že tam neslyšící  jsou. 

Claudia

Yuri

Yuri byl jedním z Judyiných a Jamesových neslyšících studentů, kteří absolvovali střední školu v Americe. Vrátil se a stal se učitelem, který vždycky nějaký čas strávil na jedné škole, pak se přemístil do jiné školy, kde opět strávil určitý čas, např. na ostrově Ometepe. Vysvětlil, že zatímco oralismus je preferovanou metodou, znakování není zakázáno, jako tomu bylo v Americe.

Yuri vypráví, že před revoluci společnost neuvažovala, že by se neslyšící mohli zapojit do společenského života. Ale po revoluci došlo k povzbuzení a angažovanosti, jenže se nevědělo, jak se neslyšící mají vzdělávat. Yuri vzpomíná na to, jak dostal volnou ruku na odborné škole pro neslyšící v Managuy. Tam mohl komunikovat, jak chtěl. Ale když přešel do základní školy, tak ministerstvo mu nařídilo, že nesmí mluvit o příjetí NS. Jako důvod uvedlo, že nechce zmást učitele, kteří nevěděli, co dělat a co nedělat. Báli se, že by mohli odejít ze školství. Yuri tak mohl jen pozorovat a filmovat na hřišti, kde neslyšící skutečně komunikovali gesty a znakovým jazykem. Yuri tedy svedl dohromady učitele neslyšících a neslyšící z komunity, aby pomohli učitelům, aby se naučili znaky od neslyšících – to měl Yuri naštěstí dovoleno.

Yuri

Zdroj, foto: Gettyimages.co.uk, Wikipedia.org, Nca.edu.ni, TravelmittelAmerika.com, Britishdeafnews.co.uk
Editor: Magda Jandusová

Back to top button
Close