Rozhovor v Denníku N
Ve slovenském nezávislém deníku a internetovém médiu zvaném Denník N vyšel vloni poměrně obšírný a výjimečný článek o neslyšící pedagožce Zuzaně Daubnerové. Tento článek citlivým a komplexním způsobem popisoval, jak se u Zuzany Daubnerové vyvíjel vztah ke sluchovému postižení a jak se formovala její identita coby neslyšícího člověka. Zuzana dále v článku objasňovala veškerá každodenní úskalí spojená se sluchovým postižením. Rozhovor proběhl za účasti tlumočníka Pavola Romana, který rovněž stojí za vznikem tohoto úžasného rozhovoru.
Kompletní článek od Denník N naleznete zde:
Neslyším nic, ani svůj hlas
Zuzana Daubnerová je neslyšící Slovenka. Má oboustrannou praktickou hluchotu. Pro konkrétní představu: Zuzana nedokáže slyšet ani svůj hlas, nemá nad ním žádnou sluchovou kontrolu – „Nepočujem nič, dokonca ani to, ako znie tón alebo farba môjho vlastného hlasu.” Zuzanina babička byla první osobou, která si všimla, že Zuzana pravděpodobně neslyší, když tenkrát jako malá nereagovala na žádné zvukové podněty od svého otce – hudebníka. Přesná příčina jejího sluchového postižení není jasná. Zřejmě byla vyvolána kombinací těhotenského onemocnění její matky a prodělání zápalu mozkových blan u malé Zuzany. Ona sama (svou) úplnou hluchotu vnímá jako nejzávažnější postižení, protože není vidět. Své sluchové postižení nemůže kompenzovat digitálními sluchadly ani kochleárním implantátem, protože nemá vyvinuté sluchové dráhy v mozkové kůře. Od 12 let žádné technologické kompenzační pomůcky nevyužívá.
Tichá holka
Narodila se do milující rodiny, ve které své sluchové postižení dlouhodobě nevnímala jako nějakou jinakost. Zlom přišel v jejích 12 letech. „Vtedy som svoju odlišnosť začala vnímať intenzívnejšie, a čím som bola staršia, tým podráždenejšie som reagovala na komunikačné prekážky. Človek totiž počas dospievania upúšťa od detských hier a chce s ľuďmi okolo seba čoraz viac interagovať.” Jako dítě byla ve vzdělávacích institucích běžného typu v roli outsidera, tiché holky, která měla své “bezpečné” místo v koutě. Nepřijetí v dětském kolektivu zpětně chápe. Zuzaně je v současné době 46 let a když chodila do školky, panoval komunistický režim. Mezi dětmi nebylo další podobné neslyšící dítě. Nebraly se ohledy na žádné speciální vzdělávací potřeby, vychovávalo se jednotně. Na svých prvních 5 let života nevzpomíná v dobrém, nejraději by je vymazala. Paradoxně se ale jako dítě cítila silnější než nyní. Ticho a s ním spojená samota byly tak nějak tolerované, přijímané jako norma. „(…) keď ma nechcú, v poriadku. Stiahla som sa do úzadia a vyčkávala som na moment, keď po mňa naši konečne prídu.” V 6 letech byla přesunuta do jiné školky, kde potkala novou kamarádku – nedoslýchavou dívku a čas začal plynout rychleji než předtím…
Rodiče jako největší učitelé slovenského jazyka
Její rodiče se nikdy nenaučili ovládat slovenský znakový jazyk a se Zuzanou vždy pouze hovořili, jistým tempem a zvýrazněnou mimikou a gestikulací. Využívali všechny možné vizuální komunikační prostředky, aby Zuzaně co nejvíc přiblížili slovenský jazyk. Na doporučení odborníků, kteří věřili, že Zuzana má na to osvojit si slovenský jazyk, začali rodiče aktivním způsobem rozvíjet Zuzaniny komunikační kompetence. Rodiče dělali vše pro to, aby byla připravená na slyšící společnost. Proto ty slyšící školky. Mravenčí a soustavná byla práce doma, kdy se její otec významně podílel na logopedické výchově své dcery a zasloužil se o to, že dnes má Zuzana vysokou úroveň jazykových kompetencí ve slovenském jazyce, a to v psané i mluvené podobě.
Pocit sounáležitosti je důležitý
Ale byla tu další důležitá osoba v Zuzanině životě, její babička. Ta věřila tomu, že Zuzanino místo se nachází jinde. Pro růst člověka je důležité mít pocit sounáležitosti s druhými, se svou komunitou, a ten Zuzana mohla rozvíjet jedině ve speciální škole (současná Základní škola s mateřskou školou pro děti a žáky se sluchovým postižením na Drotárskej ulici), kde se také poprvé seznámila se (slovenským) znakovým jazykem. Tam měla také svůj druhý domov, bezpečný přístav, kde byla přijímána se vším všudy, ne zahnaná do kouta.
České kanály jako přístupný informační zdroj
Zuzana má o 3 roky mladší sestru a je absolventkou Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Spolupodílela se na komunitním divadle zvaném Tiché iskry. V současnosti působí v Bratislavě, kde pracuje jako pedagog slovenského znakového jazyka a dramatické výchovy u dětí se sluchovým postižením a narušenou komunikační schopností, a to na téže škole, kterou absolvovala. Žije s nedoslýchavým manželem a společně komunikují dle momentální nálady a situace mluveným jazykem – slovenštinou nebo slovenským znakovým jazykem. Zuzana je kreativní a neustále rozvíjející se duše. Je to typ člověka, kterému nevadí pracovat v domácím prostředí. Doba covidová a s ní spojená práce v online sektoru v domácím prostředí jí vyhovovala. Dokáže se totiž sama managovat a má velmi ráda tvůrčí práci v malých týmových skupinách. Miluje Netflix kvůli jeho jazykové přístupnosti a s oblibou sleduje české kanály, protože jsou narozdíl od slovenských hojně titulkované. Někdy mívá puštěnou televizi jen tak jako kulisu. Pro některé neslyšící včetně ní totiž puštěná televize slouží jako společník, díky kterému je to velké ticho o dost menší.
Pokušení, jaké by bylo slyšet
Přestože je Zuzana se svým sluchovým postižením ztotožněná a vnímá jej jako zajímavou součást své osobnosti, ráda by věděla, proč jí příroda nadělila tu neschopnost slyšet. Kdyby existoval kouzelný prsten, zvolila by si být slyšící, ale jen kvůli tomu, že to nezná a neví, jaké je to slyšet. Protože často platí, že „když člověk zkusí něco nového, už se nechce vrátit tam, kde byl předtím.”
Onkoland
Poslední kontrola na ORL byla oproti těm minulým jiná. Následné vyšetření na onkologii potvrdilo diagnózu – rakovina lymfatických uzlin. Jak se k tomu tato silná ženská duše postavila? „(…)som od toho momentu túto diagnózu s pobaveným úsmevom na perách a s pokorou prijala ako ďaľšiu zaujímavú súčasť svojej osobnosti – navyše s presvedčením, že všetko má svoj dôvod ☺. (…) Ja osobne ako jedna z kreatívne mysliacích bytostí túto zmenu od počiatku vnímam ako veľkú výzvu – ako prechod ďaľším mostom do sveta, ktorý s obľubou nazývam Onkoland.” Zuzana velmi čerpá ze svého nezdolného optimismu a vnitřní nezlomné síly. Velkou kamarádkou v těchto dnech jí je kniha Mengeleho děvče, „skrz ktorú sa učím svoj život i hodnoty neustále prehodnocovať a vážiť si naokolo všetko, čo predtým u mňa ľahkovážne bolo vnímané ako úplná samozrejmosť.” Zuzanin přístup k její nové životní situaci není samozřejmý a je nadstandardně vyzrálý. Děkuji Ti, Zuzano, že jsi mě hodně a mnohému naučila za tak krátkou dobu, jako nikdo jiný za dlouhou dobu… Upřímně věřím v brzké lepší příští.
Článek vyšel ve spolupráci se Zuzanou Daubnerovou.
Zdvořile prosíme všechna média o důstojné zacházení s informacemi uvedenými v tomto článku. Šíření je možné na základě souhlasu Zuzany Daubnerové. Děkujeme za pochopení a součinnost.
Zdroj, foto: Dennikn.sk, Databazeknih.cz, Pixabay.com, komunikace se Zuzanou Daubnerovou
Editor: Kristýna Mariáková
