Boj o život
Eli Golden z USA to již od samého začátku neměl vůbec jednoduché. Narodil se o dva měsíce dříve a v prvních 21 minutách mu nebilo srdce. Poté byl nějakou dobu napojen na kyslík. Lékaři mu nedávali moc nadějí a očekávali, že nepřežije. Rodina souhlasila s tím, že Eliho odpojí z dýchacích přístrojů, aby mohl pokojně zemřít. Jaké bylo ale překvapení, když poté Eli začal dýchat sám!
Statečný chlapec Eli
Bohužel Eliho matka byla nemocná a nemohla se o něj postarat. Eliho si tak vzala do péče Marissa – adoptovala ho. Když ho jako miminko v nemocnici viděla, řekla:
“Nemohla jsem odejít, nemohla jsem ho opustit. Potřeboval, aby tam byl někdo s ním. Cítila jsem pouto.”
První dva roky svého života strávil Eli s vyživovací sondou, mnoha léky, a hojně času strávil s terapeuty a ošetřovateli. Eliho diagnóza zněla: lehká dětská mozková obrna (DMO), těžká porucha pozornosti, hyperaktivita a úzkost.
Počátky bubnování
Terapeuti si u malého Eliho všimli, že se mu hodně stahují svaly, a tak Marisse doporučili, aby Elimu do rukou dávala tlusté pěnové tyčky, aby se mu tolik nekroutily prsty. Eli tyčky miloval a hrál si s nimi. Když poslouchal hudbu, bouchal tyčkami do skákadla.
Když byly Elimu dva roky, dozvěděla se Marissa, že má sluchové postižení. Na levé ucho neslyší vůbec, na pravé jen na 50 %. Eli vnímá hudbu tak, že cítí vibrace ve svém těle.
Hudba Eliho uklidňovala
Eli měl potřebu se neustále pohybovat a něco dělat. Ještě než se naučil chodit, připlazil se k reproduktorům a objal je, aby cítil vibrace. Obliba písní a jejich rytmu se u Eliho začala projevovat v bubnování. Tyčkami rytmicky bouchal do skákadla a šlo mu to čím dál lépe. Ve třech letech dostal Eli první plastovou sadu bicích. Ta ale díky neustálému používání vydržela jen tři měsíce. “Skutečnou” bicí soupravu pak dostal k pátým narozeninám. Jeho hudba z bubnování byla spíše rámus.
Setkání se znakovým jazykem
Marissa se se synem přestěhovala do Ohia a Eli nastoupil do nové školy do 3. třídy. Zároveň se Eli registroval do vzdělávacího programu pro neslyšící. Díky tomu se Eli seznámil s tlumočníkem, který ho naučil znakový jazyk. Marissa o této době mluví jako o tom, že Eli našel svůj hlas a našel své lidi.
Pochodové kapely se staly Eliho láskou
Ve 4. třídě začal Eli hrát na bicí v kapele Arts Academy. “A byl úžasný, všichni jsme byli ohromeni,” vzpomínala Marissa. Eli se zamiloval do pochodových kapel a často je se zaujetím sledoval. Když kapela hrála na hřišti, měla Marissa co dělat, aby k nim Eli neutekl. Musela ho pevně držet.
Mladý bubeník se časem připojil k McKinleyho pochodové kapele. Kromě špatného sluchu musel Eli v důsledku DMO bojovat také s tím, že mu vypadávalo rameno, když si protahoval ruce. Malý buben, na který bubnoval, mu visel na postroji přes ramena a Marissa se bála, že je pro něj moc těžký. Když Eli s kapelou poprvé pochodoval přes fotbalové hřiště a hrál na buben, Marissa byla dojatá a plakala.
Bez tlumočnice by to nešlo
Kromě Eliho jsou v pochodové kapele tři další členové se zdravotním postižením. Dva jsou na invalidním vozíku a jeden student má zrakové postižení. Vedoucí kapely Zachary Taylor řekl “Každé dítě si zaslouží být součástí toho, co děláme.” Úpravy v kapele byly minimální díky Eliho tlumočnici Jennifer Duckworth. Účastnila se každého tréninku a hry s Elim. Také pomohla s tím, aby Eli věděl, kudy během hudebního pochodu má jít. A to díky modrým papírkům, které si na záda nalepili někteří členové kapely. “Bez ní bychom byli ztraceni,” řekl o tlumočnici Taylor.
Inkluzivní pochodová kapela McKinley High School
Taylor řekl, že kolegové z kapely se také učí, jak jednat s Elim. Pomáhají mu zvládat emoce, když je toho na něj příliš. “Učí se, jak být trpěliví, laskaví a jak projevovat soucit studentům, kteří mají více problémů než oni. To jsou dovednosti, které z nich dělají silnější a lepší lidi, až půjdou na vysokou školu a získají práci. Když uvidí lidi, kteří bojují, vzpomenou si na lekci ze střední školy o tom, jak pomáhat lidem kolem sebe. Získávají dovednosti, které se nemusí nutně učit,“ vysvětluje Taylor.
Dětský neurolog Dr. Ian Rossman věří, že Elimu účast v pochodové kapele pomohla. Díky účasti v ní dospěl a našel smysl pro své místo. Vzhledem k tomu, jak špatné výhledy do života měl Eli po narození, nedalo se vůbec předpokládat, že se mu bude dařit takto dobře.
Eli se tak stal prvním členem pochodové kapely McKinley High School, který má sluchové postižení.
Zdroj, foto: Eu.cantonrep.com, Modrykonik.cz
Editor: Eva Nováková
