Prvopočátek horolezecké kariéry
Heidi Zimmer je nejen úspěšnou horolezkyní, ale také nadanou vypravěčkou. „Když mi byly dva roky, hrála jsem si se svou matkou na zahradě. Pak moje matka odběhla do domu, aby udělala nějakou práci. Když se vrátila, aby mě zkontrolovala, nebyla jsem tam. Nakonec mě našla na střeše našeho domu! To byl prvopočátek mé horolezecké kariéry. Ve dvou letech!“
Vzpomínky na období vyrůstání
Heidi však také s hořkostí vzpomíná na období vyrůstání, kdy jí většina lidí, včetně učitelů, stále srážela sebevědomí větami typu: „Neslyšící nemohou…můžete dělat jen základní věci…třeba šití. To bylo tehdy základní řemeslo.“ Jednoho dne se však na Heidi usmálo štěstí. Konverzovala s jedním empatickým učitelem, když se ho jen tak mimochodem zeptala, jestli by mohla vylézt na Mt. Everest. Odpověď zněla: „Proč ne…jdi do toho!“ Heidi byla touto odpovědí naprosto ohromena: „Bylo to poprvé, co mi někdo dodal pozitivní sílu a kuráž. Tento neuvěřitelný zážitek mi natolik otevřel oči, že už jsem se nikdy neohlížela nazpět. A skutečně jsem vzlétla!“
Náročný výstup na Denali
Heidi Zimmer také velmi poutavě povyprávěla o svém výstupu na Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky: „Byla to vyčerpávající cesta! Nejprve jsme 30 minut letěli malým letadlem na ledovec pod horou Denali. Druhý den bylo hrozné počasí! Byla jsem z toho velmi skleslá, protože když se registrujete k výstupu, máte na něj 23 dní. Když je mizerné počasí, dny ubíhají a pak nemusíte mít na výstup dostatek času.“
Heidi pokračuje ve strhujícím vyprávění: „Životně důležitým vybavením je cepín, bez kterého můžete zemřít. Lezci jsou totiž k sobě přivázáni lany a jsou od sebe vzdáleni mnoho metrů. A také, pokud spadnete do ledovcové trhliny, můžete s sebou strhnout i člověka, který jde před vámi.“
„Startuje se ze základního tábora a pokračuje se do dalších táborů, které jsou blíže k vrcholu. Postupně si s sebou berete potřebné vybavení, nepotřebné zakopete do sněhu a označíte vlajkou pro snadnější identifikaci.“
„Jedna fáze výstupu byla obzvlášť náročná – svah měl sklon 45 ° a nesli jsme veškeré potřebné vybavení do dalšího tábora. V nadmořské výšce 16 000 stop (1 stopa = 0,3048 m) jsme si vykopali záhraby, které vypadaly jako iglú a v nich jsme přenocovali. Čím výše jsme stoupali, naše reakce a pohyby byly stále pomalejší. Ve vyšší nadmořské výšce je totiž dýchání mnohem namáhavější. Když jsme si chtěli uvařit vodu a jídlo v této vysoké nadmořské výšce, trvalo to celou věčnost.“
„Když jsme se blížili k vrcholu, začala jsem plakat. Přestože jsme ještě nebyli v cíli, byla jsem plná emocí. Bylo to z toho důvodu, že tento výstup byl mým velkým snem a pomalu, ale jistě se mi splňoval. Horský vůdce, který nás doprovázel, mě poctil tím, že mi umožnil jít první a mohla jsem tak stanout na vrcholu jako první. Rozhlížela jsem se okolo a cítila jsem se jako v nebi! Na vrcholu jsme však bohužel mohli zůstat jen deset minut…”
Zdroj, foto: Heidizimmer.com-1, Heidizimmer.com-2, Youtube.com, Facebook.com, Pixabay.com
Editor: Klára Šámalová
