V úterý 4. září kolem půl druhé odpoledne byli ve svém domě v klidné západní části Dublinu nalezeni dva neslyšící bratři Wiliam a Daniel McCarthy, kterým bylo kolem sedmdesáti let, mrtví.
Místní obyvatelé totiž začali mít obavy, protože oba bratry neviděli několik dní. Oba žili sami a pomoc jim poskytovali pečovatelé HSE (Health Service Executive). Sousedé proto upozornili policii, která hned zahájila vyšetřování. Pitva nakonec prokázala, že nebylo cizí zavinění ani žádné podezřelé okolnosti.
Ukázalo se, že oba muži byli aktivními členy komunity neslyšících Village v Irsku a často navštěvovali mše pro neslyšící.
Generální ředitel charity řekl, že smrt bratrů je extrémní příklad, co se může stát, když jsou starší lidé odkázání jenom sami na sebe. Izolace a osamělost skutečně ovlivňuje jednoho z deseti lidí natolik, že dochází k takovým případům.
Irská společnost neslyšících uvedla, že nedostatek dostupných služeb v oblasti irského znakového jazyka způsobuje sociální izolaci u starších neslyšících lidí. Organizace se obává, že irský znakový jazyk není uznán jako oficiální jazyk v Irsku. To znamená, že služby, zejména na místní úrovni, mohou být pro mnoho neslyšících nepřístupné.
Tato smutná zpráva zasáhla mnoho neslyšících lidí, o bratrech mluvili jako o příjemných pánech, ale velmi samotářských, kteří si žili jen pro sebe.
Justin Moran, vedoucí advokacie a komunikace se starším lidmi v Irsku, řekl: “Když mluvíme o sociálním vyloučení, máme tendenci si myslet, že se to děje pouze v odlehlých venkovských oblastech, kde jsou lidé mimo rušný život ve městě. Ale tato tragédie ukazuje, že stát se to může i ve velkých městech”.
Zdroj : TZ, independent.ie, rte.ie
