Slacklining
Slacklining znamená vyvažování na 2,5 až 5 centimetrech širokém popruhu (ne lana), který je připevněn mezi dva pevné body. Nejčastěji ho můžeme vidět mezi stromy, ale popruh lze natáhnout i mezi dvě skály. Může být využíván také ve fitness, závodním sportu, ve fyzioterapii apod.
První zpráva o slackliningu přišla na počátku 80. let z Yosemitského národního parku v Kalifornii. Adam Grosowsky s Jeffem Ellingtonem přišli s nápadem využít horolezecké vybavení k natažení horolezeckých lan. Postupně se slacklining rozšířil do ostatních zemí. Trend slackliningu se v evropských zemí naplno rozjel až v roce 2006.
Chození po laně a Slackline jsou dvě rozdílné disciplíny. Chození po laně má dlouhou historii v cirkusu, chodec chodí po ocelovém lanku. Slacklining je o natažení popruhů ze syntetických vláken. Člověk, který chodí po popruzích musí neustále hledat rovnováhu a vyvažovat. Avšak vyvažovací tyče při slackliningu neuvidíte, nedokáží na popruhu splnit svůj účel.
Slacklinerka Anna
Naše nejznámější slacklinerka Anna Hanuš Kuchařová už v roce 2010 dokázala přejít na popruhu z jednoho konce na druhý mezi stromy v parku nebo dokonce ve volné přírodě mezi skalami či útesy. Na popruhu se dokonce vdávala.
Workshop slackline pro děti se sluchovým postižením
Anna vzpomíná na svůj workshop s dětmi se sluchovým postižením. Navrhla ji to jedna studentka tlumočnictví a Anna neváhala. Workshop byl pro děti z Radlické školy pro sluchově postižené.
Anna učila děti chodit po lajně (= po popruhu). Mohla se naopak také něco naučit od neslyšících dětí?
Zpočátku byla Anna zvědavá. Lajny nachystala tak, aby je bylo možné zvládat i s mírným handicapem. Na místo, kde se měl konat workshop, dorazily tlumočnice a parta veselých dětí v doprovodu učitelek. Anna na setkání vzpomíná: “Ty děti mi doslova vyrazily dech. Ano, bylo vidět, že některé musí do udržení rovnováhy investovat mnohem víc úsilí.” Některé děti potřebovaly po celou dobu workshopu pomocnou ruku, ale fascinovalo jí jejich nadšení a odhodlanost nevzdat se. “Ty děti si mě získaly,” dodává Anna.
Annin obdiv si získaly také učitelky. Proč? Anna říká: “Nikdy mi nedošlo, jak je náročné starat se o neslyšící děti. Člověk musí být třikrát víc ostražitý, aby děti uchránil před případným nebezpečím. Ony neslyší, že se po cestě blíží cyklista nebo auto. A zároveň musí být trpělivý. Protože nestačí zavolat “pojď sem.“ Kolikrát je třeba pro dítě několik desítek metrů doběhnout a za chvilku znovu, protože radost ze života a chuť objevovat a běhat mají všechny děti společnou. Co mi ale ještě víc došlo, jak náročné je být sluchově postižený. Jak moc velkou izolaci zažívají neslyšící. Je velmi ošemetné srovnávat, ale prvně v životě mě napadlo, že být neslyšící člověka izoluje víc než být nevidomý.”
Celý workshop se konal ještě jednou o rok později. Díky tomuto strávenému času Anna skutečně pochopila, co je to trpělivost, laskavost, co je to kráčet s chutí a s hlavou vztyčenou i přes to, že je cesta plná překážek.
Zdroj, foto: E-mailová korespondence s Annou Hanuš Kuchařovou, Slacklineinternational.org, Outfanatic.com
Editor: Lucie Ulrichová
