Za praotce znakového jazyka bývá pokládán mnich Beda Venerabilis, který žil v 8. století a sestavil první prstovou abecedu. Ve 13. století se znakováním začíná zabývat filozof a světec Bonaventura, který si zapisoval znaky a jejich významy, ale pořád ještě nešlo o jazyk určený pro dorozumívání neslyšících.
Proč vznikl znakový jazyk?
Původně znakový jazyk nevznikl jako výsledek potřeby komunikace mezi sluchově postiženými. Hlavním účelem byla možnost, aby se mniši mohli domluvit mezi sebou jinak než slovy. Příčina byla v tom, že mniši se zavázali ke slibu mlčení, a tak si chtěli povídat pomocí znakování. Zákaz mluvení dodnes praktikuje například řád trapistů, protože ticho vytváří prostor pro vnímání Boha.
Znakový jazyk pro neslyšící
O použití znakového jazyka pro neslyšící se píše až v 16. století. Znakový jazyk učil Pedro Ponce León ve španělském klášteře San Salvador de Oña, kde měl na starosti 12 neslyšících žáků. Mezi jeho žáky patřili i dva neslyšící potomci ze šlechtického rodu. León výukou pomocí prstů, psaní i znaků dokázal, že neslyšící žáci zvládli psaní, čtení i mluvení.
Zajímavým historickým milníkem byla kniha o výuce neslyšících, kterou napsal v roce 1629 Manuel Ramirez de Carrion. Mezi jeho žáky patřil i syn španělského místokrále. Carrion podrobnosti o svých metodách výuky neprozradil, považoval je za své tajemství.
Ale postup de Carriona dlouho tajemstvím nezůstal. Jeho metodu prozradil jeho žák Juan Pablo Bonet, který byl jeho následníkem a je považován za průkopníka vzdělávání neslyšících osob. Cesta vzdělávání pomocí znakového jazyka se tak rozšířila do světa.
Zdroj, foto: Epochaplus.cz, Timetoast.com, Facebook.com, Wikipedia.org
Editor: Silvie Benešová
