Slovensko se potýká s velkým nedostatkem tlumočníků znakového jazyka, na 1 tlumočníka připadá zhruba 20 neslyšících. Největší nedostatek tlumočníků se paradoxně vyskytuje v hlavním městě Slovenska, v Bratislavě. Zde si neslyšící osoby nemohou snadno objednat tlumočníka.
Pouze online tlumočení nestačí
Tlumočníků je málo a klientů je až moc. Proto vznikají online tlumočení. Online tlumočení není dokonalé, protože se jedná pouze o doplňkovou službu, kterou navíc nelze využívat ve všech případech. Pro plnohodnotnou komunikaci je nejlepší osobní tlumočení kvůli osobnímu kontaktu s dotyčnými osobami.
Proč je tlumočníků na Slovensku málo?
Tlumočníků je málo kvůli legislativě. Jednotlivé organizace musí povinně zaměstnávat pouze certifikované tlumočníky. Tlumočníci tedy jsou, ale nemají certifikát a ani si ho nemohou udělat. Na Slovensku totiž chybí instituce, která by vydávala certifikáty. Neexistuje rovněž vysokoškolské vzdělávání pro tlumočníky, jak je tomu v České republice (Vyšší odborná škola v Hradci Králové, nebo obor Čeština v komunikaci neslyšících na Karlově univerzitě v Praze). Na Slovensku tedy tvoří profesionální tlumočníky hlavně starší generace tlumočníků, protože ti onen certifikát vlastní.
Slovensko nemá vhodné podmínky pro neslyšící
Dle Jaroslava Cehlárika představuje Slovensko černý bod pro neslyšící. Za prvé, kvůli chybějící síti lektorů po celém Slovensku. Dále kvůli tomu, že rodiče, kterým se narodí dítě se sluchovým postižením, nemají kde se naučit slovenský znakový jazyk. Chybí vzdělávací instituce pro tlumočníky. A ani budoucí pedagogové nejsou zárukou kvalitního vzdělávání dětí se sluchovým postižením, protože neovládají slovenský znakový jazyk bezchybně. Cehlárik si myslí, že slovenský znakový jazyk časem zanikne kvůli tomu, že stárne generace neslyšících s velkým N a tato generace nemá komu nyní zvyky, identitu a kulturu Neslyšících předávat.
Kdo je to Jaroslav Cehlárik?
Jedná se o neslyšícího muže, který byl v průběhu dětství vzděláván na školách pro děti se sluchovým postižením. Ačkoliv pochází ze slyšící rodiny, je mu bližší komunita neslyšících a jejich jazyk. Cehlárik se plně angažuje ve veřejném, politickém životě. Má na starosti občanské sdružení, které poskytuje neslyšícím osobám sociální služby, včetně tlumočení.
Běžná škola vs. speciální škola
Cehlárik není příznivcem inkluze neslyšících dětí do běžných škol. V současné době je mnoho dětí se sluchovým postižením vzděláváno v běžných školách kvůli tomu, že jsou blízko bydliště. Rodičům je to také doporučováno pro lepší socializaci a integraci v běžné, slyšící společnosti. Neuvědomují si však, že běžná škola není zárukou kvalitního vzdělání a spokojenosti dítěte se sluchovým postižením. Učitelé mohou dávat dítěti často úlevy, dítě může být frustrované z nízké informovanosti. Může být obětí šikany. Může se stát nejisté samo sebou. Ale ani speciální školy pro sluchově postižené nejsou ideální. Každý rok klesá počet tříd a ve třídách jsou navíc vzdělávány děti s jiným postižením. Často na těchto školách učí učitelé bez znalosti znakového jazyka. A tak vzniká doslova začarovaný kruh.
Kvalitní vzdělání jako základ života
Cehlárik považuje za důležité, aby dítěti se sluchovým postižením (a vlastně každému jinému bez ohledu na postižení) bylo poskytnuto dostupné a kvalitní vzdělání. Škola je místo, v němž trávíme velkou část života a má velký dopad na náš život v budoucnosti. Je důležitá hlavně pro neslyšící děti proto, aby uměly dobře oba dva jazyky, nejen znakový jazyk. Mluvený jazyk podporuje čtenářskou gramotnost, která je důležitá při řešení úředních a právních záležitostech. Nízká úroveň vzdělání a čtenářské gramotnosti snižuje sebevědomí neslyšícího jedince, protože je závislý na pomoci druhých osob.
Zdroje: Dennikn.sk, Pixabay.com
Editor: Kristýna Mariáková
