Z DOMOVA

Sametová revoluce – v neděli tomu bude 30 let od revoluce.

Co se Vám vybaví pod slovem sametová revoluce? Jak to prožívali neslyšící? 

17.11.1989

Toto datum 17. 11. 1989 se nesmazatelně zapsalo do českých i slovenských dějin. Revoluce získala název sametová, také je známá pod názvem “něžná”, ale tento název je méně častý. Než se k tomuto datu dostaneme, nejdřív si řekneme, proč a co předcházelo tomu, že se lidé vzbouřili. 

Palachův týden

Začalo to už v lednu, když lidé přišli uctít památku Jana Palacha, který se upálil 16. 1. 1969 (výročí 20 let od upálení) na protest proti komunistickému režimu. Veřejná bezpečnost (VB) tak zatkla lidi, mezi kterými byl i Václav Havel. 

Petice za propuštění Václava Havla

Lidem se nelíbilo, že zatkli Václava Havla, a tak sepsali petici, aby ho a ostatní zatčené lidi propustili. Tu petici poslali Ladislavu Adamcovi (předseda federální vlády). A aby toho nebylo málo, lidé si přečetli v novinách prohlášení výboru ministrů členských států Varšavské smlouvy “O poměru počtů ozbrojených sil a výzbroje organizace Varšavské smlouvy a Severoatlantického paktu v Evropě, přilehlých mořích a oceánech”. V prohlášení se lidé dozvěděli, že Československá lidová armáda čítala k 1. červenci 1988 na 199 700 vojáků, což ji řadilo na třetí místo mezi armádami Varšavské smlouvy. Lidé začínali být drzejší a častěji dávali najevo nespokojenost. Vadilo jim, že hospodářství neprospívá. Chtěli kvalitnější zboží. Chtěli cestovat po celém světě. A k tomu začala StB (= Státní bezpečnost) trestat lidi za údajné „rušení veřejného pořádku“, jenže lidé se přestávali bát. Komunistický režim začínal být slabý a rozhádaný, protože odvolal 5 ministrů.   

Demonstrace 17. listopadu

V Praze na Albertově začala v 16 hodin řádně ohlášená a kupodivu povolená studentská manifestace (= veřejný projev) k uctění památky Jana Opletala za účasti zhruba 15.000 vysokoškoláků, po níž následoval pietní akt na Vyšehradě. Část davu postupovala do centra metropole podél Vltavy k Národní třídě, kde došlo k surovému zásahu příslušníků Veřejné bezpečnosti a pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti. Brutální zákrok, vyvolal všeobecné pobouření veřejnosti. Rozhořčení přerostlo v následující mohutné protestní akce, které vyústily v pád režimu, jenž byl pro svůj mírný průběh nazván „sametovou“ nebo také „něžnou” revolucí.

Sametová revoluce v Československu 

Pád  komunistického režimu

Na znamení solidarity (= vzájemné podpory) se studenty zahájili divadelníci v Praze týdenní protestní stávku, jež se záhy rozšířila i do divadel mimo hlavní město.

Nová politická skupina Občanské fórum

Skupina umělců a intelektuálů se zástupci studentů v pražské Laterně magice vytvořila Občanské fórum (OF), sdružující všechny občanské aktivity usilující o změnu režimu. 

Občanské fórum

Polistopadová demonstrace

20. listopadu bylo Václavské náměstí zaplněno – přes 150 000 osob vyjadřovalo svůj nesouhlas s dosavadním režimem a požadovalo vyšetření zásahu na Národní třídě, odchod zdiskreditovaných politiků, demokratizaci politického života, odstranění mocenského monopolu KSČ atd. Manifestace pokračovaly i v následujících dnech a rozšířily se i mimo metropoli. Na vysokých školách začala okupační stávka, jež zachvátila i střední školy. 

Cinkání klíčů 

Václav Havel poprvé veřejně promluvil k davu 200.000 lidí na Václavském náměstí, kde v 16:00 začala demonstrace. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot.

Vývoj po Sametové revoluci

Proběhly další demonstrace. OF se setkalo s předsedou vlády, aby prodiskutovali budoucnost vlády. A OF přednesla své podmínky: 

1. demokratický stát

2. různý politický systém

3. samostatnou zahraniční politiku, která by zajišťovala Československu začlenění do té Evropy, o níž mnoho lidí snilo

4. rovnoprávné druhy vlastnictví 

5. sociální spravedlnost

6. důstojné životní prostředí

7. demokratizaci kultury a školství.

Demise vlády

Česká vláda podala demisi (= odstoupení z funkce). Lidé na Václavském náměstí požadovali po vládě, aby byla sestavena nová vláda, která by splňovala jejich podmínky, a pokud je vláda nesplní, tak bude generální stávka. 5. prosince předlistopadový předseda České národní rady Josef Kempný jmenoval novou českou vládu. Nacházelo se v ní osm komunistů, pět nestraníků a po dvou ministrech z lidové a socialistické strany. OF opět vyjádřilo s tímto složením nespokojenost.

Gustav Husák

Prezident ČSSR Gustáv Husák vyhlásil amnestii (= prominutí trestu) pro všechny politické vězně. Nově ustavená federální vláda, v níž se komunisté poprvé po 41 letech ocitli v menšině, složila slib do rukou prezidenta Husáka. Byl to jeho poslední oficiální akt, neboť poté Gustáv Husák abdikoval (= ukončil prezidentování)  

Gustav Husák

Václav Havel

Na Václavském náměstí proběhla manifestace ke Dni lidských práv, přičemž došlo k oznámení kandidáta na prezidenta republiky – Václava Havla. Mezi eventuálními (= možnými) kandidáty do té doby zaznívala i jména jako Alexander Dubček, Čestmír Císař a Ladislav Adamec. Václav Havel se oficiálně stal prezidentem 29. prosince. 

Václav Havel
Oslava na Melantrichu, 24. listopadu 1989. Václav Havel oznamuje rezignaci Miloše Jakeše a celého vedení ÚV KSČ.
Oslava na Melantrichu, 24. listopadu 1989. Václav Havel oznamuje rezignaci celého vedení ÚV KSČ

Železná opona padla (23. prosince)

Ještě před zvolením nového prezidenta byly symbolicky v Hraničkách u Rozvadova přestřiženy drátěné zátarasy. Tento čin potom pojmenovali: Železná opona padla. 

Tým Tichých zpráv položil několika neslyšícím otázky: 

  1. Co si pamatujete z toho dne, kdy byla sametová revoluce? (Doplňující otázka: Kde jste v té době byli? Byli jste o revoluci informovaní?)
  2. Kolik Vám bylo, když právě probíhala sametová revoluce?
  3. Jak jste to prožívali? (Doplňující otázka: Báli jste se? Pokud jste byli na revoluci, viděli jste během revoluce něco, na co se nedá zapomenout?)

Miroslava (66 let)

Na tento den si pamatuji, bylo mi tenkrát 36 let a měla jsem dvě malé děti. S manželem jsme vůbec netušili, že by se mělo ten den něco odehrát. Vyšli jsme si všichni odpoledne na procházku zrovna směrem k Národní třídě k obchodu Máj. Cestou jsme potkali neslyšícího pána a říkal, že je u Národní třídy hodně lidí, že se něco děje. Tak jsme se radši vydali zpátky domů. Pak až z televize jsme pochopili, že se něco děje, ale jinak jsme nic netušili, že dochází k převratu komunismu na demokracii. 

Jiří (37 let)

O Sametové revoluci jsem se dozvěděl z pověšených letáků na výlohách na ulici. Moji prarodiče, kteří jsou slyšící, přijeli za námi. Moje mamka jim o těch letácích řekla. Tak se naše rodina rozhodla, že také vyrazí do ulic. Vzali mě a moji sestru. V té době mi bylo sedm let a mé sestře pět let. Nechali jsme dědečka doma. Viděli jsme lidi, jak házeli věci, ale nic dramatického se neudálo. Ale velkým zážitkem pro mě bylo to, jak mamka kráčela po ulici na Václavském náměstí. A právě na ulici stáli obrnění policisté. Moje babička jim říkala, že moje rodina je neslyšící. Tak nás policajti pustili, a my jsme měli možnost se procházet po liduprázdné ulici. 

Zuzana (54 let)

Asi v roce 1987 byla jiná demonstrace a v té době jsem byla v Německu. Německé televize o tom vysílaly a já litovala, že jsem se toho neúčastnila. Po dvou letech, tzn. v roce 1989, v ten den, kdy se udála demonstrace, jsme s manželem jeli na vesnici, protože byl pátek. V sobotu se o tom dost mluvilo. V neděli, jak jsme se vraceli do Prahy, jsme si ničeho nevšimli. Ale až v pondělí, jak jsem šla do práce, tak všichni o tom mluvili. Pak jsem šla do autoškoly, kterou pořádala Unie pro neslyšící. Tak tam jsme měli lektora pana Mrzílka a ten měl syna. Ten nám vyprávěl o Václaváku. S partou jsme se domluvili, že po autoškole zajdeme na Václavské náměstí. Chtěli jsme jít co nejblíž k pódiu. Tam vystupovali například Václav Havel, zpěvačka Kubišová, atd. A všude cinkali klíčema.  Mávali praporkama. Trvalo to asi tři hodiny. Po skončení se dav rozešel do ulic. Byl to boj, všude bylo nacpáno. Všude visely letáky s různými tématy, např. o politice, Janu Palachovi. Došli jsme domů na Jižní Město. Měla jsem z toho radost, že se mění situace. Lidé nosili sponu s motivem české národní vlajky. I já jsem to nosila. Pak asi v polovině prosince, těsně před Vánocemi, jsme se dozvěděli o tom, že v Rakousku ustřihli železný plot. To pro nás znamenalo, že jsme dostali svobodu vycestovat. Po třetím dni, kdy ustřihli plot, jsme se s partou rozhodli, že vyrazíme autem do Bratislavy, a pak do Vídně. Lidé věděli o nás, že jsme Češi díky sponkám s naší vlajkou. Moc lidí jelo do Vídně, to byl blázinec. To byla krása. Nakupovali jsme. Moc děkuji lidem, studentům, kteří byli stateční, že se jim povedlo učinit převrat. 

Zuzana (60 let)

Ještě před Sametovou revolucí byly protesty proti komunistickému režimu. Na Václavském náměstí se zapalovaly svíčky, zatkli Václava Havla, v září ho pak propustili. Všude byli policajti. Byl to blázinec. Měla jsem v té době dvě malé děti. Neslyšící říkali, že se lidem převrat nepovede, protože komunistický režim byl silný. Stejně tak, jako tomu bylo v roce 1968, kdy Rusové zaútočili na ČSSR. Čechoslováci byli slabí a Rusku se podřizovali. Na různá výročí byly demonstrace, můj manžel se dokonce velké demonstrace 28. 10. zúčastnil. Já s dětmi jsem se stáhla do ústraní. Manžel mi pak vyprávěl, že na demonstraci to bylo brutální, lidé se tam mlátili. Byla tam i lidová milice (=polovojenské jednotky KSČ), a ti také ostatní mlátili. Přišel 17. listopad (studentská manifestace k uctění památky Jana Opletala) a po neuposlechnutí studentů, že nesmí do centra, začala policie mlátit lidi. Všude byla krev. Herci z divadla přerušili představení, když viděli, jak je policie na studenty brutální. Divadelníci se také vzbouřili a šli studenty podpořit. Byla to tragédie. V televizi to ukazovali, bylo to příšerné. Po 17. listopadu bylo znát, že se něco změnilo, že to byl opravdu převrat. Václav Havel měl z toho radost, začal veřejně vystupovat. Spousta lidí chtěla mít za prezidenta Václava Havla, protože díky němu mají demokracii. Sama jsem z toho měla také radost. 30 let jsme byli za komunismu “uvězněni”, po jeho pádu přišla svoboda. Ale když porovnám komunismus, tak v té době se dobře vychovávalo ve škole, byla dobrá práce. Ale o obchodech a kultuře se to říct nedá. Když přišla svoboda, byla kultura výborná, mohli jsme volně cestovat do zahraničí – to jsme za komunismu nemohli. Vždy jsme museli na hranicích vyplnit žádosti, a to také když jsme měli jet jenom do Německa, které v tu dobu bylo taky socialistické. Nesměli jsme tam ani nic nakupovat. V té době se naše obchody potýkaly s bídou. A když byly Vánoce, tak to bylo šílené, všude byly samé fronty. Museli jsme sbírat bony. Přes známé, museli jsme je podplácet, abychom dostali pračku, atd. Známost v té době byla důležitá. 

Pozn. redakce:

Bony = poukázky, koruny nebo poukazy, kterými se platilo zahraniční nebo luxusní zboží ve speciálních prodejnách Tuzex (= TUZemský EXport – síť obchodů, ve kterých se mohlo koupit západní zboží, které se v normálních obchodech neprodávalo, např. pračka, rádio,…).

Eva (34 let)

Jak již moje maminka Zuzana vyprávěla, (viz. výše) my jsme o demonstraci věděli, protože byly poslední dobou časté. Jako malé jsme se demonstracím vyhýbaly, protože o nás měla maminka strach. A hlavně maminka nevěřila, že se povede převrat. A ono se to povedlo. Byl to opravdu hladký převrat – oproti tomu jak byla okupace, to tu byly tanky, atd… Ale po pádu komunismu zase lidé odmítali nabírat neslyšící do práce. Všude je plus a mínus. 

Daniel (42 let)

Poprvé jsem se o dozvěděl o Sametové revoluci, když jsem byl ve škole a mí kamarádi mi o ní řekli. Nevěděl jsem, co je komunismus a demokracie, protože v té době mi bylo 12 let. Říkali mi, že demokracie je lepší, protože si mysleli, že pak budeme bohatí jako Američané a budeme mít lepší věci. Kamarádi mě přemlouvali, ať se k nim připojím na demonstraci proti komunismu, především proti Gustávu Husákovi, protože to byla svině. Kvůli němu jsme měli horší ekonomiku, museli jsme pracovat o víkendech, atd.  Tak jsem na demonstraci s kamarády (bylo nás asi osm) šel. Jeli jsme přeplněným metrem, a vyšli jsme ven na Václavák. Už tam bylo plno lidí. Snažili jsme se davem prokličkovat k soše sv. Václava. Lidé kolem nás cinkali klíčema, svíčkami, atd. Za sochou stála StB, tak to jsem nechtěl riskovat, tam už jsem nešel. Chtěl jsem se jen dívat z bezpečné vzdálenosti. Vedle mě stáli lidé a pokřikovali něco o demokracii, komunismu. Já jsem jen pokyvoval hlavou, nerozuměl jsem všemu. Bylo mi to v té době jedno. Když demonstrace skončila, jel jsem domů – hodně pozdě. Táta se mě zeptal, kde jsem byl. Řekl jsem mu popravdě, že jsem byl na demonstraci. Vyjel na mě, že jsem blázen a dostal jsem facku. Několik měsíců po demonstraci jsem začínal chápat věci, jako je komunismus, atd. S přibývajícím věkem jsem pochopil. A to i díky médiím, vypravování mých kamarádů, kteří na vlastní kůži zažili špatné podmínky kvůli komunismu. 

Zdroj, foto: Wikipedia.org, Reflex. cz

Editorka: Magda Jandusová

Back to top button
Close