Kvůli zákazu svícení přišla neslyšící o život – aneb jak se žilo neslyšícím za války

0

Světové války byly temným obdobím naší historie. Zemřelo mnoho lidí, hodně lidí si odneslo trvalé následky, fyzické i psychické. A jak vlastně vypadal život dětí se sluchovým postižením během druhé světové války? Touto náročnou dobou si prošla i neslyšící paní Hedvika Mikulášová.

 

Dětství malé Hedviky

Hedvika Mikulášová, rozená Páleníčková se narodila 17. října 1925 jako slyšící dítě do slyšící rodiny. Už od narození byla ale často nemocná a ve dvou letech po těžkých spalničkách zcela ohluchla. Pro její matku to byl šok. Maminka nevěděla, co s malou Hedvikou bude, když neslyší a neumí ani mluvit. Naštěstí tu ale byla skvělá paní – Hedviky teta, která jí pomohla – uměla také znakový jazyk. Našla pro Hedviku školu v Radlicích.

 

Nástup Hedviky do školy

Nastoupení šestileté Hedviky do Výmolova ústavu pro hluchoněmé děti (dnes MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené Praha 5, Radlice) znamenalo, že se od rodičů odloučila. Pro tak malé dítě to bylo hodně stresující. Maminka ji navštěvovala pouze jednou za měsíc. Hedvika školu špatně snášela, pořád jenom plakala a nechtěla tam být. Naštěstí ji pravidelně 1x týdně navštěvovala teta, která žila v Praze.

Zákaz znakového jazyka (ZJ) ve škole

Nejhorší byl pro Hedviku tehdejší vzdělávací systém. Učitelé jen psali slova na tabuli. Nikdo dětem nevysvětlil, co slova znamenají. Žáci byli nuceni odezírat, protože ZJ jim učitelé zakazovali, vůbec ho ve výuce nepoužívali. A to třeba i během obyčejné procházky, kdy si sedly na louku a děti se chtěly pobavit ve ZJ. Učitelé je ale hned okřikli, ať mluví. Paní Hedvika vzpomíná: “Zkoušeli jsme mluvit, ale bylo to na nic. Ve škole nás navíc neučili ani pořádně vyslovovat, vůbec nám neopravovali výslovnost a říkali jen „Dobře, dobře,“ a dodává: “tehdy jsem neuměla jít ani do obchodu a nakoupit si, protože jsem nevěděla, jak se co jmenuje.” I přes to všechno Hedvika základní školu vychodila a nastoupila na učiliště pro švadleny, kde se učila se slyšícími spolužačkami.

Jak neslyšící Hedviku poznamenala II. světová válka?

Celou základní školu studovala paní Hedvika v době probíhající II. světové války. Za války měla velké štěstí, když přežila v roce 1945 bombardování Prahy. Naštěstí vyvázla jen s pár jizvami na ruce. Hůř dopadla jiná neslyšící dívka, která kvůli zákazu svícení po 20. hodině během večerních náletů neviděla projíždějící trolejbus, který ji přejel. Neslyšící dívka trolejbus, který neměl rozsvícená světla, neslyšela a kvůli zákazu svícení ani neviděla. Kvůli tomu zemřela. Sanitka pak dívku odvezla pryč.

Rodinný život Hedviky Mikulášové

Paní Hedvika se ve svých 24 letech provdala za neslyšícího Slováka – Bohumila Mikuláše. Seznámila se s ním v roce 1946 na fotbalovém zápase, když přijel slovenský tým do Prahy. 

S manželem Bohumilem vychovali společně dva slyšící syny, se kterými komunikovali částečně znakovým jazykem a částečně pomocí mluvení a odezírání. Během života pracovala paní Hedvika jako švadlena v krejčovství “Tvář” ve Vodičkově ulici v Praze a později také ve Vinohradském divadle jako švadlena divadelních kostýmů.

Paní Hedvika v současnosti

 

Po smrti manžela žije paní Hedvika sama v pražském bytě a těší se z návštěv svých synů, jedné vnučky, jednoho vnuka a několika pravnoučat. Každý čtvrtek se také setkává se svými přáteli z České unie neslyšících. Letos v říjnu bude paní Mikulášové 94 let.

Zdroj, foto: Pametnaroda.cz, Dotyk.cz

Editor: Eva Nováková

Back to top button